Difficultates - Loučení...

Blížila se půlnoc a Hermiona čekala, až přijde profesor.
Když se ve dveřích místo něj objevila madam Pomfreyová zdálo se jí, že cítí náhlé zklamání.
„Proč nepřišel profesor Snape?“ zeptala se jí.
„Nemá čas…“ odpověděla madam a podávala jí připravený lektvar.
Dívala se přitom, jak Hermiona pije. Vypadala docela smutně.
Chtěla jí potěšit, tak jí položila ruku na rameno a řekla: „Tenhle byl poslední. Zítra jdete domů…“ mrkla na ni povzbudivě.
Hermiona nevěděla co říct. Těšila se, až se vrátí na kolej, ale zároveň to znamenalo, že… A co vlastně. Nikdy se nic nedělo. Nic nekončí. Jen občasné rozhovory uprostřed hluboké noci. Rozhovory, kvůli nimž nechodila spát.
Zatřásla nesouhlasně hlavou, snad aby zahnala nepatřičné myšlenky. Pokusila se usnout, ale byla jako malé dítě, kterému nepřečetli pohádku. Její pohádka nepřišla.
Nad ránem konečně zabrala a když se před polednem vzbudila všimla si, že už má sbalenou tašku, z které vykukovaly převážně učebnice.
Bohužel nikdo nevěděl, že dnes se vrací zpět do školy, takže ani nikdo nepřišel. Podívala se na hodiny.
Ještě ke všemu bylo vyučování.
Zhluboka se nadechla a zavolala madam Pomfreyovou, zeptala se jí, zda-li už může odejít a po kladné odpovědi se oblékla a vydala do Nebelvíru.
Jakmile dotáhla všechny učebnice na kolej, podívala se, co zrovna teď mají.
Lektvary…
„To jsem si mohla myslet…“ řekla smířeně.
Vzala si všechny své věci a vydala se do sklepení. Cítila trochu tíseň. Když tudy šla naposledy zápasila uvnitř sebe sama s harpií. Jenže teď je zdravá a rozhodnutá bojovat s jakoukoliv překážou a strachem, který se jí postaví do cesty.
Opatrně zaklepala na dveře učebny lektvarů.
„Dále…“ uslyšela jeho hlas za dveřmi.
Otevřela a vešla.
Snape seděl za stolem, četl nějaké listiny, ani nezvedl hlavu, aby se podíval, kdo přišel. Jakmile to považoval za vhodně zvedl k ní oči. Když ale viděl, kdo stojí mezi dveřmi, hlavu nakonec zvedl.
Vyměnili si krátký pohled, kdy se na ní dívala celá třída, ale její oči směřovali jinam.
„Pane profesore, já…“
Snape jí přerušil němým kývnutím a pokynul jí, aby se posadila. Potom znovu sklonil hlavu k pergamenu.
Hermioan došla, až k Harrymu.
„Kdy tě pustili?“ zeptal se jí šeptem.
„Před chvílí…“
„Měla jsi ještě zůstat na koleji…“ řekl jí opět šeptem, ale mnohem hlasitěji ho někdo přerušil.
„Pane Pottere, myslím, že byste se měl věnovat přípravě Vašeho lektvaru a srdceryvné ceremoniály si nechat na později! A Vy slečno Grangerová… Nemá cenu, aby jste začínala s lektvarem, který mají ostatní už rozdělaný. Doporučuji Vám opsat si veškerou látku. Omlouvám pouze první hodinu!“
„Vše už mám opsané, profesore…“ řekla mu klidně.
„Potom jste tu zbytečně. Tak seďte a nevyrušujte!“ okřikl jí.
Hermiona to nechápala, udělala snad něco…?
Jakmile hodina skončila, téměř všichni chtěli být co nejdříve pryč.
„Mio, pojď…“ řekl jí Harry, který chtěl také co nejdříve zmizet.
„Já musím, si ještě něco vyřídit…“ křikla za ním.
„Počkám venku…“
Hermiona se dívala, jak Harry odchází a potom se otočila ke katedře.
Snape si balil všechny své věci. Opatrně přistoupila, až k němu.
Nejdříve si jí nevšiml, ale když se tak stalo. Zamračil se.
„Potřebujete něco?“ zeptal se nevrle.
„Jen otázku…“
„A to?“
„Řekla jsem, nebo udělala něco špatně?“ zeptala se ho přímo.
Snape ztuhl v půli pohybu. Otočil se na ní.
„Z čeho tak usuzujete slečno Grangerová?“
„Já nevím, snad z… Nevím, prostě mi přijde, že…“ nemohla mu říct, že jí mrzí, že za ní nepřišel na ošetřovnu, nemohla mu říct, že jí mrzí, že dělá, jakoby neexistovala, jakoby chvíle, které spolu strávili neexistovaly. Ty chvíle, které pro nic dost znamenaly. Vždyť jí zachránil život. Nemohla mu to říct, protože to ani nedokázala přiznat sama sobě.
„Už nic…“ řekla potom, otočila se na podpatku a vyšla ze třídy.
Díval se za ní, dokud nezmizela.

Zkoušky se kvapem přiřítily a ani studenti, ani profesoři neměli moc času.
Hermiona byla nervózní, Ron vypadal, že se brzy složí a Harry byl poslední dobou víc a víc zadumaný.
Věděla nejspíš, co ho trápí a že to rozhodně nejsou zkoušky, nebo alespoň to není to hlavní. Jenže mu s tím nedokázala pomoci. Sama se ještě nedokázala přesvědčit, aby nepanikařila při myšlence na budoucnost. Snapeova slova jí zněla v hlavě a poslední dobou nejen ta. Stále častěji se jí vybavoval jeho obraz. Jeho hlas slýchávala ve snech. A po celou dobu měla pocit, že jí něco chybí.
Až těsně před zkouškami, si musela přiznat, že se bojí opustit školu i z jiného důvodu, než je nebezpečí, které venku číhá. A tím důvodem byl on.
Nevěděla, co k němu cítí, nechápala co se děje. Jediné, co si byla schopna doopravdy přiznat bylo, že jí chybí, když není s ní. A to bylo pořád, nepočítaje hodiny lektvarů.
Stejně jak rychle zkoušky přišly, tak rychle odešly.
Pro někoho byly úspěšné, pro jiné méně. Jako vždy a jako u všeho.
Hermiona uspěla na výbornou. Harry si držel svůj průměr a s výsledkem byl docela spokojený. Ron prošel s odřenýma ušima, což pokaždé dokazoval, když mu zčervenaly přitom jak mu to učitelé opakovali.

Hermiona otevřela oči. Probudilo jí slunce, které do ložnice svítilo oknem. Rozhlédla se po pokoji. Všichni ještě spali. Muselo být velice brzy. Teprve svítalo.
Zvedla se a po špičkách sebrala první co jí přišlo pod ruku. Zapadla do koupelny a oblékla se.
Když se dívala na svůj odraz v zrcadle neubránila se slzám.
Vždyť to bylo naposledy, kdy se do něj dívá za svítání. Dnes byl totiž závěrečný den studia. Slavností vyřazení sedmáků a ukončení školního roku.
Stáhla si vlasy do pevného uzlu. Nerada ho takhle nosila, vypadala v něm o tolik starší, ale dnes se nechtěla cítit jako dítě. Chtěla být dospělá, chtěla se chovat jako dospělá. Vždyť už skoro je.
Vykradla se z ložnice jak nejtišeji uměla. Ve společenské místnosti nikdo nebyl. Procházela jí pomalu. Za chvíli se naplní ostatními a ona už nikdy nebude mít takový klid na rozloučení, jako teď.
Letmo se dotýkala křesel, hladila prošoupaný samet. Vše bylo uklizené. Po včerejší bujaré oslavě nebylo ani památky.
Řekla heslo buclaté dámě… I to v ní vyvolávalo tolik nostalgie.
Nevěděla kam chce jít, prostě se nechala vést vlastním tělem, Letmo se dotýkala zdí, dívala se z oken a snažila si zapamatovat každičký výhled, který jí nabízejí.
Ve Velké síni slyšela hlasy několika lidí, takže se jí vyhnula. Teď chtěla být sama… Respektive byla tu jedna osoba, jejíž společnost by naopak uvítala. A ta osoba neuvěřitelnou náhodou právě scházela schody opodál. Otočila se za ozývajícími se kroky a nedokázala si představit, jak mohla mít takové štěstí. Tak velké štěstí, v tak velkém hradě.
Nejdříve si jí nevšiml a jí se naskytl dokonalý pohled na pravého Severus Snapea. Vzhledem k tomu, že si myslel, že tam nikdo není, nemusel nasadit svou obvyklou chladnou masku, nemusel se nijak přetvařovat.
Jeho chůze byla elegantní, nebyla to pouhá póza před ostatními, z toho muže prostě vyřazovalo charisma, které podtrhoval, každým krokem, každou větou.
Vypadal zamyšleně. Nemračil se, ale ani nesmál.
Aniž by chtěla udělala krok a tím na sebe upozornila. Snape se otočil a místo toho, aby jí počastoval pouhým pohledem a pokračoval, zastavil se.
„Dobrý den…“ popřála mu.
„Dobrý…“ kývl, vypadal ještě zadumaněji, než předtím. Zřejmě přemýšlel, proč vlastně zastavil.
„Profesore já…“ vyhrkla Hermiona, ale vlastně ani nevěděla, co říct.
„Už nejsem Váš profesor…“ podotkl.
Na co tím naráží…? Projelo jí okamžitě hlavou.
„Vaše studium je u konce. Přeji Vám hodně štěstí a sbohem!“ popřál jí tvrdě a bez jakéhokoliv citu. Hermionu to zranilo.
Je bláhová, ale teď už je to stejně jedno…
„Nechci se loučit!“ křikla za ním. Znovu se zastavil a otočil se na ní.
„Nechci…“ zopakovala, aby ujistila sama sebe a vlastně i jeho.
Rozhlédl se a udělal pár kroků k ní. Připadalo mu hloupé, aby na něj křičela přes celou chodbu. Vlastně ani nevěděl, co by na to měl říct, takže tohle považoval za svou odpověď.
„Zachránil jste mi život a já Vás... Nechci ztratit…“
V tenhle okamžik by si to nikdy nepřiznal, ale pocítil zklamání, když mu došlo, že jde pouze o vděčnost. Jenže dívala se na něj tak…
Vzal poslední zbytky svého já do hrsti a položil jí ruce na ramena.
„Nepleťte si vděčnost s hlubším citem, slečno Grangerová…“
Nic, absolutně žádná odezva, na to, že mu odhalila své city. Nevěří jí a ještě ke všemu jí to dává najevo takovým způsobem.
Pomalu se dotkla jeho tváře. Opatrně jako by se měla spálit a když tak udělala měla vážně dojem, že celá hoří.
Neuhnul, ani se nehýbal, jen se na ní pronikavě díval. To jí dodalo odvahu.
„Nepletu se. To vím jistě…“ zašeptala a pomaličku se k němu přibližovala. Ve chvíli, kdy chtěla spojit své rty s těmi jeho se ozvaly kroky.
Rychle jí od sebe odstrčil a vyrazil tam, kam měl předtím namířeno. V tu chvíli se objevila skupinka studentů.
Hermiona zůstala stát na místě a dívala se, jak odchází. Na konci chodby se otočil, vyhledal jí očima a potom zmizel za rohem.
Cítila, že se celá chvěje. Veškeré loučení, jako by se najednou o tolik zhoršilo.